_edited.jpg)
Na slepú babu
Děcka sa postaví do kola, čítáním sa určí, gdo bude slepú babu – temu sa zavážú oči šátkem. Ostatní děcka zavedú slepú babu ke dveřám a dávajú ji otázky: Slepá babo, gde je klička? – (baba chmatá po dveřách, až najde kličku, tak praví) Putna – Co v té putně? – Voda. – Co v té vodě? – Klubko. – Co v tem klubku? – Jehla. – A v té jehle? – Nit! – Slepá babo, chyť! V ten raz sa všeci od slepé baby vzdálí, ona poslepu chodí a hledá ostatní. Jak nekeho najde, ťapne ho a zočídí si s ním rolu. Takte hra ide furt daléj.
Gdyž sa k nejakému nebezpečnému místu lebo předmětu slepá baba přiblíží, volají ostatní děcka: Oheň!, lebo Pálí! Tak baba ví, že sa má dať inudy.
/B. M. Kulda – Moravské národní pohádky/
Jak zpíváš, ptáčku?
Ogaři (možú aj cérky) sa postaví do kola, jeden je hadačem. Temu sa zavážú oči, ogaři sa kole něho točí. Gdyž hadač klepne lebo dupne, všeci sa zastaví, on k nekerému přide a opýtá se: Jak zpíváš, ptáčku? A ten, na kerého ukázal, odpoví iným hlasem: Pij! Dyž hadač uhodne méno ptáka/ogara, kerý včil zpíval, je ten ogar hadačem a prvý hadač ide mezi ostatní. Dyž šak neuhodne, je hadačem furt prvé děcko.
/M. Václavek – Děti na Moravském Valašsku/
Na píď
Každé děcko má knoflíky a nejaký knoflíi, kerý sa dobře ode zdi odrážá – gabáč. Pak sa gabe. Jedno z děcek udeří knoflíkem o zeď až odskočí. Potem ide druhé děcko a též svojim knoflíkem o zeď hodí. Mosí sa šak snažiť, aby sa jeho knoflík týmto hodem na píď od knoflíka prvného děcka přiblížil. Dyž sa mu to podaří, mosí prvé děcko knoflik dať, dyž sa mu to šak nepodaří, gabe další děcko a další a tak furt dokola.
/M. Václavek – Děti na Moravském Valašsku/
Na zlatý prsteň
Nekolik cérek (možú hrať aj ogaři) sa posadí na lavicu (aj na zem), ruky sepjaté do klína složá. Jedna z nich má dlaně stejně u sebe a mezi nima drží prstýnek. Potem ide a svoje ruky vloží do ruk nájkrajnější cérky a ďěłá, že ji prsteň mezi dlaně pustila. Přitem praví: Tobě tulím! Pak ide k druhéj, zaséj sa tváří, že ji prsteň do dlaní dává, a praví: Tobě dám! Takte chodí furt daléj, od cérky k cérce, u třetí praví: Tobě prsteň! a u čtvrté Tobě dlaň! Tak to opakuje u všeckých cérek, ale jednéj prsteň do dlaní dá. Dyž dojde k poslední, zavolá jednu z hadaček. Ta příde a kerá prsteň rozdávala, praví: Hádej, hádej, hádačko. A hádačka opáčí: Já bych ráda hádala, zlatý prsteň dostala, za harasem, za tarasem, ruče zlatý prsteň daj sem! – a na nejakú cérku ukáže, u keré si myslí, že je prsteň. Dyž cérka prsteň měť bude, sedne si na její místo a ona sa stane místo ní hádačkú. Zakél šak neuhodne, mosí odejiť a přide druhá hadačka. Takte sa ve hře pokračuje furt dokola.
/B. M. Kulda – Moravské národní pohádky/